Upřímnost

... nadevše ?

Tento týden se vše zase velmi změnilo, a mě osobně přijde, že nejsem upřímná k lidem, které mám opravdu ráda, na kterých mi nejvíce záleží. I když jsme si řekli, že k sobě budeme upřímní, jak nejlépe umíme, vše si budeme říkat na rovinu, tak najednou, já jsem ta, co má špatný pocit, i když se vlastně nic nestalo.

Po měsíci se mi ozval kamarád, nebo je snad pro mě něco víc? Proč jsem mu neodpověděla na zprávu, tak jsme si to vyjasnili, v rámci mezích a dalších věcí, které ovlivňují naši komunikaci. A řekl mi, ve zkratce, po dlouhém rozhovoru, kdy jsem byla na něho současně naštvaná, ze sebe zklamaná, že mě má rád, a že to naposledy dost pokazil, co jsme se viděli, že ho to mrzí. A že mi to vynahradí, až se uvidíme. Kdyby jste tu zprávu viděli, došlo by Vám, že se mnou malinko (hodně) manipuluje, a já jsme si toho plně vědoma, což ho sice neomlouvá, ale znám ho na to už dost dobře. Tohle beru na sebe.

Současně v ten večer, co mi napsal, jsem byla na svém typickém, každotýdenním, když potřebuji „randíčku“ se svým (momentálním) milým.  Píši momentálním, protože oficiálně ještě nikdo není, a nechci zase po čase vše mazat. Tento blog, se mnou už snad vydrží. 

 No, a kde je kámen úrazů? Ani jeden o tom druhém nevědí, pro mě momentálně ideální stav. Ale tím pádem, ani k jednomu nejsem na 100% upřímná. A to mě zároveň hrozně vysává. Připadám si, jak Dorian Gray, kdy vypadal nádherně, ale jeho duše byla nejtemnější ze všech.

A tak se sama zamýšlím, mám svému milému říci pravdu? Nebo to vůbec neotevírat?  Když mu ji řeknu, může nastat situace, že už spolu nikdy nebudeme, (teď spolu, ale také ještě nejsme), za žádných okolností, a to nechci.  Nebo mám říci kamarádovi, že někoho mám? To by znamenalo vlastně to samé, i když mi spolu nikdy zřejmě nebudeme, je tu menší pravděpodobnost, úplně minimální, že bychom spolu byli. A vůbec nevím, jestli bych ho chtěla ještě. Ale mám pro něj obrovskou slabost, a v létě se uvidíme, a potřebuji tam přežít, ještě pár let.  Zároveň bych mu lhala. Ano, slyšíte dobře. Nejraději bych byla s oběma, ale to nelze.

Připadám si jak někteří kněží, pijí víno a hlásají vodu.

Já jsem také plna paradoxů, jako oni. Chci toho hodného, upřímného, pozorného chlapce, co kvůli mně, by snesl i modré z nebe. Vždy tu byl, když potřebuji. A zrovna ho mám. Ale zároveň mě přitahují ti grázlové, co se Vám ozvou jednou za čas, neustále máte pocit viny, protože věci přetáčejí, jak se jim to hodí, pro budoucnost nepoužitelní. 

No, dnes to asi nevymyslím, ale budu muset s tím zatočit! Teď by se mi nějaká psychoterapie opravdu hodila. Vždycky, když si myslím, že kamarád už je za mnou, že jsem se z toho dostala a můžu jít dál, tak se ozve a já padám. Ale důležité je nezůstat ležet. 

Snad to skončí happy endem, tak jak to pro mě bude nejlepší.

Na tuto upřímnost, i když bych opravdu chtěla, ještě nemám sílu. Strach mě obrovsky ovládá.

Prosím, buďme k sobě (více) upřímní!