Blonďatý svět

Už pár dní přemýšlím nad tím, že jsem svým rodičům ohromně vděčná. Vděčná za to, jak mě vychovali, i když někdy by asi pěkně koukali, co vyvádím za lotroviny. Vděčná za to, co mi všechno dali a neustále dávají. Dokonce jsem jim opravdu nesmírně vděčná, že mě naučili odpouštět, a to tedy nejen oni. U nás v rodině máme takový ošklivý zvyk, a to ten, že se doma vůbec neomlouváme. Vždycky to nějak přejdeme, a jde se dál. Nikdo se Vám neomluví, když něco pokazí, ale na druhou stranu odpouštíme rychle, i když o tom tedy nemluvíme. Proč o tom vlastně píši? Možná bych mohla začít jinak, ale přijde mi, že to k sobě patří. V sobotu mi napsal můj anglický kamarád, který se ozývá, když se mu to zrovna hodí, že se rozešel se svojí přítelkyní. Víte, já osobně tu holku neměla ráda, nerozuměla jsem tomu, proč ji má tak rád, čím je pro něj tak úžasná. Žárlila jsme na ni, záviděla jí, každý den jsem byla nešťastná z toho, že nejsem na jejím místě. A neustále jsem prosila o pomo...

... nadevše ? Tento týden se vše zase velmi změnilo, a mě osobně přijde, že nejsem upřímná k lidem, které mám opravdu ráda, na kterých mi nejvíce záleží. I když jsme si řekli, že k sobě budeme upřímní, jak nejlépe umíme, vše si budeme říkat na rovinu, tak najednou, já jsem ta, co má špatný pocit, i když se vlastně nic nestalo. Po měsíci se mi ozval kamarád, nebo je snad pro mě něco víc? Proč jsem mu neodpověděla na zprávu, tak jsme si to vyjasnili, v rámci mezích a dalších věcí, které ovlivňují naši komunikaci. A řekl mi, ve zkratce, po dlouhém rozhovoru, kdy jsem byla na něho současně naštvaná, ze sebe zklamaná, že mě má rád, a že to naposledy dost pokazil, co jsme se viděli, že ho to mrzí. A že mi to vynahradí, až se uvidíme. Kdyby jste tu zprávu viděli, došlo by Vám, že se mnou malinko (hodně) manipuluje, a já jsme si toho plně vědoma, což ho sice neomlouvá, ale znám ho na to už dost dobře. Tohle beru na sebe. Současně v ten večer, co mi napsal, jsem byla...

Být více autentická? Tak to bych rozhodně chtěla. Dělat věci naplno, říkat co si opravdu myslím, i když to druhé může chvíli bolet. Ale není to lepší, než žít v nevědomosti? Tuto otázku jsme včera rozebírali u mého psychoterapeuta. Ano, chodím na terapie, a konečně jsem se za to přestala stydět, chodím tam ráda. Ta doba, kdy jsem to zatloukala dokonce i před vlastními rodiči je naštěstí pryč. Protože jsme dospěla k názoru, že když Vás bolí ruka, něco se Vám stane, jdete k lékaři. A když nemocné tělo potřebuje lékaře, o to víc si myslím, že i nemocná duše potřebuje svého odborníka. Nemám úplně ráda psychology, psychiatry a další. A to nemyslím tak, že by byli špatní. Ale nechci mít „nálepku“, diagnosu. Tak jsem objevila v té době, v městě, kde jsem studovala jednoho úplně skvělého muže, teď už pro mě má větší cenu, je to přítel. Takový ten opravdový, co Vás nesoudí, ale řekne svůj názor. Abych to uvedla na pravou míru: pracuje v rodinné poradně. A vč...