Vděčnost

Už pár dní přemýšlím nad tím, že jsem svým rodičům ohromně vděčná. Vděčná za to, jak mě

vychovali, i když někdy by asi pěkně koukali, co vyvádím za lotroviny. Vděčná za to, co mi všechno dali a neustále dávají. Dokonce jsem jim opravdu nesmírně vděčná, že mě naučili odpouštět, a to tedy nejen oni.

U nás v rodině máme takový ošklivý zvyk, a to ten, že se doma vůbec neomlouváme. Vždycky to nějak přejdeme, a jde se dál. Nikdo se Vám neomluví, když něco pokazí, ale na druhou stranu odpouštíme rychle, i když o tom tedy nemluvíme.

Proč o tom vlastně píši? Možná bych mohla začít jinak, ale přijde mi, že to k sobě patří. V sobotu mi napsal můj anglický kamarád, který se ozývá, když se mu to zrovna hodí, že se rozešel se svojí přítelkyní. Víte, já osobně tu holku neměla ráda, nerozuměla jsem tomu, proč ji má tak rád, čím je pro něj tak úžasná. Žárlila jsme na ni, záviděla jí, každý den jsem byla nešťastná z toho, že nejsem na jejím místě. A neustále jsem prosila o pomoc, o to abych se z tohoto prokletí dostala, pro mě to bylo vážně peklo. Ale nakonec jsem to po dlouhém boji v sobě uzavřela, teprve nedávno, ale uzavřela.

A v sobotu mi začal vyprávět, jak se rozešli, že zase kousek v něm umřel, jak je na to sám v cizí krajině, a nemá to komu říci. Poté dodal, že si bude muset zase někoho nového najít.  A já v sobě ucítila tu největší bolest, co sem kdy mohla cítit, měla jsem úplný knedlík v krku, a bylo mi zle.  Protože mi došlo, že já na tom místě nikdy nebudu. Nikdy! I on si uvědomil, jak mi tím ubližuje, ale neměl to komu říci.

Teď, když to píši znovu, je mi smutno. 

Přiznal to, co mi došlo už dávno, a to že se mnou manipuluje. Najednou to bylo tak osvobozující, slyšet to od něho.

Je mi ho tak nesmírně líto, i když mi tolik ublížil. Líto, že je zase sám, že ho ta holka tolik zklamala, že s ní plánoval budoucnost. Že zase přestal věřit v lásku, je tolik zraněný. Dva dny už jsme z toho taky špatná, jako by se to stalo mě.

Když jsem to řekla svému dobrému kamarádovi, tak mi řekl něco, co jsme nechtěla slyšet, ale měl asi pravdu, přemýšlím nad tím celý den, a musím uznat, je to tak.

Pořád ho miluji, ale před měsícem jsme si ho vytlačila z mysli, srdce, a tak celkově ze života. Řekla jsme si, že my dva spolu nikdy nemůžeme být, právě proto, že se nechám manipulovat, a vztah by byl povrchní. Chci něco víc.  Ale zároveň, když vím, že je naše společné štěstí nemožné, chci, aby byl šťastný alespoň on. Chci mu pomoci.

Hrozně to bolí, když se z lásky snažíte udělat přátelství. Když ho chcete ve svém životě, a jinak, než touto cestou to nepůjde. 

Ale proč vděčnost? Já jsem vděčná za to, že jsem mu všechny ty věci, co mi způsobil odpustila, že se mi otevřel, a znám ho i jinak, pod tou maskou.

Vděčná za to, že mi říká svoje problémy, že se dokážu už povznést nad to, že já na tom místě těch holek nikdy nebudu. Ale nakonec budu tady vždy pro něho, až s ním zase nějaká zamává.

Vděčná mým rodičům, že tak rychle odpouštím, nenosím v sobě zášť, že mi dávají dobrý příklad.