Blonďatý svět

  První březnový víkend jsme s rodinkou vyrazili do Brna na výstavu Titanik. Ten víkend u nás byl taky klučina od mámy z práce, který má MP, a já se s tím pořád nemohu nějak vyrovnat, a stydím se za něj?! Vzali jsme s sebou i bratrance a vyrazili na rodinný výlet.   Výstava byla nádherná, ten film mám moc ráda. Ne, že bych se na něj dívala nějak často, vždycky brečím jak želva. Ale miluji ho. Byly tam fotografie účastníků lodi, popsány jejich osudy, kabiny, autentické příslušenství, oblečení – nádherné šaty, miluji starou dobu, a historický kontext. U vstupu jsme dostali palubní lístek, a na konci prohlídky jsme mohli zjistit, jestli bychom cestu přežili, či nikoli.    Královna oceánu, jak ji nazvali, Titanic vyplula na svoji první a zároveň poslední cestu dne 10. dubna roku 1912, ve 12:00 hodin. Když jsem si četla osudy, některých lidí, kteří na loď nasedli, že si třeba vyměnili lístky, aby byli dřív v Americe, tak mě z toho ...

Ve čtvrtek jsem se těšila opravdu moc domů, věděla jsem, že si s maminkou uděláme zase po delší době v pátek krásný večer. V pátek jsem brzy ráno jela k zubařce. Opravdu nechápu, proč se vždycky tolik bojím. Vrátila jsem se s maminkou odpoledne, zašly jsme se kouknout do obchodu na pyžamo, miluji, když mám i sexy pyžama, a cítím se v nich opravdu dobře, tak jedno takové bude tento týden moje.   Když jsme došly domů, dali jsme si i s taťkou kávu a kolem půl páté jsme vyrazily do místní cukrárny, kterou mají naše kamarádky. K MDŽ tam měli akci, na šampaňské se zákuskem. Táta šel do práce, ale ještě předtím jsme si s ním skvěle popovídala.

  Dnes je Popeleční středa, a včera večer jsme u brášky s jeho kamarády měli masopustní bar. Měli vynikající koblížky, dobroty a spoustu vína. Můj milý naštěstí odešel včas, takže nezažil, co se dál dělo. Asi po hodince a půl, odešel jeden kněz, ale přišel ještě jiný. Ten donesl ještě další láhve (3) vína, chipsy a tyčinky, a když jsem mu šla pomoci s těmi věcmi, tak jsme se začali bavit o medovici. Vůbec nevím, jak na to přišla řeč, ale slíbil mi, že mi poté dá ochutnat.   Všichni jsme byli v dobré náladě, povídali si a vše rychle mizelo. Rozpustili jsme to kolem půl jedné, ještě jsem tam umyla nádobí a trochu uklidila. Když jsem odcházela vůbec by mě nenapadlo, že tam na mě bude čekat. A nabídl mi, jestli teda ještě nejdu ochutnat tu medovici. Já byla v dobré rozmaru, a řekla, proč ne? (… dokážete si představit, těch x důvodů, proč ne?) Nenajezená, v sobě x dcl vína, skoro žádné nealko. Ochutnala jsem trochu medovice, a povím Vám teda dobrota t...

Už pár dní přemýšlím nad tím, že jsem svým rodičům ohromně vděčná. Vděčná za to, jak mě vychovali, i když někdy by asi pěkně koukali, co vyvádím za lotroviny. Vděčná za to, co mi všechno dali a neustále dávají. Dokonce jsem jim opravdu nesmírně vděčná, že mě naučili odpouštět, a to tedy nejen oni. U nás v rodině máme takový ošklivý zvyk, a to ten, že se doma vůbec neomlouváme. Vždycky to nějak přejdeme, a jde se dál. Nikdo se Vám neomluví, když něco pokazí, ale na druhou stranu odpouštíme rychle, i když o tom tedy nemluvíme. Proč o tom vlastně píši? Možná bych mohla začít jinak, ale přijde mi, že to k sobě patří. V sobotu mi napsal můj anglický kamarád, který se ozývá, když se mu to zrovna hodí, že se rozešel se svojí přítelkyní. Víte, já osobně tu holku neměla ráda, nerozuměla jsem tomu, proč ji má tak rád, čím je pro něj tak úžasná. Žárlila jsme na ni, záviděla jí, každý den jsem byla nešťastná z toho, že nejsem na jejím místě. A neustále jsem prosila o pomo...